Protiklady potomka antiky

JITA Splítková


Michelangelo *6.3.1475-†18.2.1564, italský sochař, malíř, architekt a básník
Maloval a tesal malebná mužská těla, protože je miloval...



Hlava Michelangela

1. dubna před 512 lety třináctiletý kluk, později nazývaný titán, génius, výjimečný talent, Michelagniolo di Ludovico di Lionardo di Buonarorroti Simoni, známý jako Michelangelo nastupuje do učení v umělecké dílně malířů Domenika a Davida Ghirlandaiových.

Umělec je rezonanční deskou své doby. On vyrůstal ve zvláštní době - Evropa byla seznámena s Afrikou  a Amerikou, zdokonalilo se hornictví a úpravárenství rudy, na soustruzích se objevily primitivní suporty nesoucí nože. Pivo se začalo vařit ve velkém. Petr Henlein sestrojuje kapesní hodinky (1505). V Evropě končí epocha budování strážných hradů. V Bologni Cavallino vynalézá řádkový secí stroj. V prosinci 1484 papež Inocenc VIII. vyhlašuje Bulu o čarodějnicích (Summis desiderantis). Když bylo ošklivo, neúroda, nemoci, uhynul dobytek, bylo tady jediné univerzální řešení, kdo to dělá - čarodějnice. V této době nebylo radno, být myslícím vědcem. Mozek je pro církve a všechny ortodoxe a -ismi tím největším nepřítelem, proto šup s ním do lihu, či si ho opečeme.

A do toho všeho se v Itálii s přestávkami válčí - francouzský král Karel VIII. s Benátskou ligou (1495), francouzský král Ludvík XII. a aragonský Ferdinand II. s neapolským královstvím (1501), Evropská koalice poráží Benátky (1509)... V Americe bojuje Evropa proti Indiánům.

Rozporuplný, jako jeho doba, byl i sám Michelangelo. Něžný lyrik i neotesaný a hrubý vůči svému okolí. Byl sobecký, byl altruista. Pokaždé jiný. Chtěl být pouze sochař, ale byl nucen malovat. Bouří se, reptá a podvoluje se tomu. Byl velice pracovitý, ale mnoho děl nedokončil. Zakládal si na své práci, na svých dílech. Byl sám na sebe hrdý. Přesto některá svá díla sám rozbil pro svoji nespokojenost s nimi. Michelangelo psal krásné básně, ale za svého života je nevydal. Chystal se k tomu v letech 1540 - 1544. Smrt jeho přátel Colonniho a Ricciho, kteří ho k vydání básní, dalo by se říci ponoukali, zmařila tyto jeho plány. Kniha s Michelangelovými verši vyšla až v roce 1623. (Českým čtenářům představil Michelangela - básníka až Jaroslav Vrchlický ve svém výboru v roce 1889. Po tomto výboru vychází další až v roce 1940 v nakladatelství Toužimský a Moravec a celá básnická tvorba tohoto geniálního umělce je zachycena v knize Titan a člověk z roku 1941 vydané v ELK.)

Miloval, nenáviděl. Byl šťastný i zoufalý. Hledal porozumění, přátelství, lásku. Chtěl všechno, hned, najednou a nebo nic. Buď a nebo - "Oč menší bolestí by byla rychlá smrt, než tisícerou smrtí umírat, když ona, lásku nechtíc, chce můj pád!"

A jinde píše: "Prchněte, milující, před plápolem! Krutě žhne výheň, smrtelná je rána, jakmile úderem je rozeplána, nestačí síla, vtip, ni útěk polem. Prchněte, pryč už, však ten nápor znáte mohutné paže a ty břitké šípy, co čeká vás, má tvář vám v paměť vštípí, co vzejde z té hry, jalové a klaté. Prchej, jak uzříš jen, a všeho nech: já mínil, že navždy budu pokoj mít, teď vizte mě, jak hořím v plamenech."

Toto je tedy Michelangelo, stále sahající na horká kamna, aby si sám zjistil, že pálí.

Chtěl za každou cenu vytvořit dokonalost, krásu ... To byl jeho životní motor, který ho jednou popoháněl dopředu a dával mu energii. A jindy ho tlačil dolů a bral mu životní sílu.

"Žiji v největším nepohodlí a trampotách převelikých a nemyslím na nic jiného, než na práci ve dne v noci, a zakusil jsem takové trápení a ještě zakouším..." z dopisu bratrovi z r.1507.

"Trpím víc, než kdy člověk vytrpěl. Jsem nemocen a trampotu mám převelikou a přece chovám naději, že dojdu k cíli žádoucímu..." Bratrovi roku 1512.

"... Malířství a sochařství, námaha a věrnost mě zničily, a ty mé věci pořád od zlého k horšímu se chýlí. Líp bych byl udělal ve svých letech časných, kdybych byl louče dělal, nebyl bych teď v takovém soužení zlém!" Napsal v roce 1542 Luigimu del Ricciu, ale to patří k jeho rozporům. Stěžuje si, chystá se na smrt, ale plně žije a pracuje. I v básni naříká na své povolání: "Teď teprv vidím, jaký to byl klam, ta představa, dle níž jsem viděl stále v umění svojí modlu, svého krále, ta touha, jíž se člověk ničí sám..."

Pochybuje o smyslu své práce. Žít bez ní ovšem nikdy nedokázal a nedokáže. V jedné ze svých znělek napsal o sochařství: "Umění, nad každé jež přednost mělo a libé citu vyspělému: halí tvář, postoj ve vosk, hlínu, v útes skály a kouzlí údů hru a lidské tělo..." pietarondan.jpg (21747 bytes)

Znovu jako sedmdesátiletý bere dláto a vytváří "Ukřižování sv. Petra" a své poslední "Piety". O Michelangelovi se dá říci, že pracoval do posledního dechu. Ještě 12. února 1564 celý den vytesával sochu (podle všeho Pietu Rondanini - viz obr.).
14. února si vyjel na koni, patnáctého dostal horečku a osmnáctého února, před svými 89. narozeninami, zemřel.

Leccos nechtěl Michelangelo dělat a nakonec práci nuceně přijímá a odvádí geniální výkon. Snad tomuto rozporu mezi nechutí k něčemu jinému, než je sochařina a jeho ctižádostí i víře ve svůj talent, touze dokázat, že zvládne každou práci, vděčíme za architektonické a malířské skvosty.

Kdo se v Sixtinské kapli s hlavou zakloněnou dívá na jeho fresky jistě si říká, že je pro nás štěstím, že byl k tomuto dílu papežem Juliem II. donucen. I když on sám tím velice pochyboval a trpěl. Své pocity vyjádřil jako vždy básnicky: " Z té trýzně krk mi zduřel, vole vláčí, to kocourům tak roste v Lombardii či jinde kdes, kde škůdnou vodu pijí, a pupek vzdýmá se a k bradě tlačí. K nebesům vousy ježím, témě stáčí v týl se mi, prsa mám jak od harpyjí, a štětec, jak se z něho barvy lijí, přejnou mě strakatinou shůry smáčí Kyčle mi vyhřezly v břich a dech mu ouží a na zadek mě rovnováha zmáhá a jak bych bez očí byl vrávorám. Kůže má povislá se v předu dlouží a vzadu zase na dost nedosahá jak syrský luk se křivím, napínám. A tak, co v hlavě mám, vyjde co tvar jen potvorný a zlý. Kdo z hlavně křivé rovně vystřelí? Ten výtvor mrtvý, mdlý ty, Jene, obhaj, čest mou a mé chtění. Nejsem zde na místě. A ve mně malíř není."

Koncem října 1512 byl odhalen po necelých třech letech jeho práce celý strop Sixtinské kaple a Řím nešetřil obdivem. Celou práci provedl vlastní rukou, dal do ní kus sebe, svoje pocity a tím vytvořil nadčasové dílo. Ovšem nikdy se nepovažoval za malíře a ještě v roce 1552 píše svému synovci, že nikdy nebyl malířem a to už měl za sebou realizaci dalších maleb.

V roce 1547 mu byla svěřena stavba chrámu sv. Petra jako v pořadí čtvrtému staviteli.

Jeho kupole se stala poznávacím znakem tohoto chrámu, udělala z něj to co je - stavitelský skvost. Ovšem i tuto práci dělal Michelangelo proti své vůli na výslovný příkaz papeže Pavla III. A přesto u této práce, za kterou nikdy nežádal a tedy nikdy nedostal plat či peněžitou odměnu, vytrvá až do roku 1560, kdy píše kardinálu di Carpimu:

"... Ale poněvadž sobectví mé a pokročilý věk můj by mě mohly omýlit, a já bych tak proti vůli své mohl té stavbě svrchu řečené být na škodu neb újmu, hodlám, jakmile se jen možnost nahodí, poprositi Jeho Svatost, aby mě propustil..."

Kde je Michelangelova namyšlenost, ctižádost, velikášství a víra v sebe jako geniálního a neomylného umělce? Michelangelo zestárnul, zmoudřel? Ne, jen vše podřídil své tvorbě. Víme, že už nemá moc času. I on to ví, a tak spěchá.

Delacroix (1798 - 1863) řekl, "Skutečným počátkem moderního umění je Michelangelo." Tento výrok je pravdivý. Michelangelo svojí tvorbou nezrodil pouze baroko, ale opravdu mnohem víc. Možná k tomu už byl předurčen i místem, kde se narodil. On je potomek Říma i Řecka. Tady jsou jeho prameny a zde je rovněž vysvětlení a pochopení jeho rozporuplné osobnosti a umělecké geniality. Umělec je rezonanční deskou i svého národa.

Dá se říci, že římské sochy byly jeho první školou. Studoval je už jako čtrnáctiletý chlapec v medicejské zahradě u kláštera San Marco. Zde se v Bertoldově sochařské škole připravoval na svoji hvězdnou dráhu. Sám toto studium antických originálů pokládal za nejlepší školu. A k těmto dílům ho antika inspirovala:

Hlava Davida Mojžíš

Další Michelangelovo setkání s Antikou se uskutečnilo před jeho jednatřicátými narozeninami. Přesně 14. ledna 1506 bylo v Římě na vinici blízko Titových therem vykopáno sousoší Laokoonta a on byl při tom. Toto umělecké dílo ho utvrdilo ve správnosti jeho vlastní práce. Sochař - genius nazývá Laokoonta zázrakem.

Římské umění bylo v poantické Evropě velice ceněno a mnoho umělců se hlásilo k umění Říma. Poněkud se tím zapomnělo na Řeky. A přitom Řím čerpal hlavně z řeckých tradic a umění. Klasická řecká kultura byla za císařského Říma pokládána za hodnotově neměnnou, byla zárukou kvality. V každé římské domácnosti, která se chtěla zvát kulturní a vzdělanou muselo být nějaké originální řecké dílo. Razilo se heslo, co je řecké to je hezké a vesele se kopírovali řečtí mistři a myslitelé. Toto ovšem muselo vést a vedlo k určité duchovní stagnaci Římanů. Ono ale v hodnocení historiků nebylo nikdy Římanům blízké duchovní přemítání jako Řekům.

Římané jsou hodnoceni jako národ jehož hlavním povahovým rysem je pevná vůle, disciplína, universalismus a hlavně touha a vůle po moci. Karel Svoboda v knize "Antika a dnešek" píše: "Proto nevytvořili Římané ani filosofii ani teoretickou vědu, nýbrž světovou říši..."

Římané byli dobří organizátoři a praktici. Využívali rozumu dalo by se říci pro ulehčení a zdokonalení normální denní práce. Rolnictví, vojenství, užitkové stavitelství. V tom vynikali. I jejich umění bylo až otrocky realistické a věcné.

Věcnost, střízlivost, přísnost na sebe i okolí, důslednost - to všechno je takzvaná římská povaha. A to je úplně jedna část Michelangela. A ta druhá?
Řekové oproti Římanům byli svobodomyslní a individualističtí. Jejich povaha je vášnivá, divoká. Jejich energie je bržděna rozumem. Rozum je u nich stavěn na nejvyšší příčky hodnot. Proto oni vytvořili filosofii, čistou vědu, mýty a oduševnělá umělecká díla ze všech oborů. Jejich umění bylo oproti římskému idealistické plné subjektivního pocitu. Jejich věda je zase spíše čistě teoretická.

Známý autor sci-fi a vědec Artur C. Clarke o Řecích napsal:

"... Kdyby bývali Řekové dokázali proniknout do podstaty věcí ve stejné míře, v jaké se uplatňovala jejich vynalézavost, k průmyslové revoluci mohlo dojít tisíc let před Kolumbem..."

S tímto názorem se dá úspěšně polemizovat. Demokritos pojmenovává atom, Archýtas věděl, že Země je koule... řečtí učenci hledají podstaty a příčiny věcí. Vyzdvihují rozum. Jejich snažení není v mnoha případech jen na poli teorie. Archimedés na základě svých teoretických poznatků vynalezl vodní šnek, kladkostroj, obranné i útočné stroje. Archýtas z Tarentu (400 př.n.l.) sestrojuje mechanickou automatickou hračku - létající holubici. Ovšem každý z těchto vědců by raději zemřel, než by svůj vynález předal někomu jinému.

Přemýšlivost, sobectví individualismu, prudkost, vysoké duševní schopnosti, umělecký talent - to jsou Řekové. To je Michelangelo. Ten samý Michelangelo, který právě před pěti sty lety psal Lorenzovi de Medici z Říma následující řádky: "V neděli pak přišel kardinál do nového domu a dal si mě zavolat: přišel jsem a on se mne vyptával, co si myslím o těch věcech, jež jsem tam viděl. Řekl jsem mu o tom své mínění... Kardinál chtěl pak vědět, troufám-li si udělat něco pěkného. Odpověděl jsem, že bych nerad hodně sliboval, ale že uvidí, co dovedu. Koupili jsme kus mramoru na postavu v životní velikosti, a v pondělí se dám do práce..." A pak vytvořil "Baccha" a "PIETU".

Co dodat? Sochaři a malíři vyzdobili tomuto umělci katafalk svými díly. Na jednom obraze u Michelangelových nohou leží bůh řeky Arna a v ruce drží list s Dantovým veršem - Všichni se mu obdivují, všichni mu vzdávají čest. Slova platná i po půl tisíciletí. Ať už vyznáváme jakýkoliv výtvarný styl, musíme opravdu jeho dílo obdivovat. Není jen dokonalou ukázkou řemeslné techniky, je to cit v hmotě. V ušlechtilé hmotě - mramoru. Ukázka rukopisu Michelangela  
 
 

Řím, 28. prosince 1563

Lionardo. - Dostal jsem tvůj poslední list i dvanácte sýrců kozích pěkných a dobrých, začež ti díky vzdávám: potěšení maje, že zdrávi jste, a podobně i se mnou je. A že jsem dostal od tebe několik listů a neodpověděl, to proto, že mi ruka neslouží, pročež od nynějška dám psát jiným a já pod to jméno své napíšu.
Jiného nic nemám.

Já Michelagniolo Buonarroti.

Toto je poslední jeho dochovaný dopis za 52 dnů umírá.

 



Není žádným tajemstvím, že Michelangelo zrovna jako Leonardo da Vinci, Nietzsche... byl homosexuál a ke tvorbě krásných mužských těl ho poháněla láska k mužům a ke kráse mužského těla. Sixtinskou kapli zaplnil mužskými až otevřeně erotickými, dokonalými těly. Rovněž spodobněné ženy přiblížil ideálu své krásy - jsou hranaté bez náboje ženské jemné erotiky. Ovšem i ony jsou řemeslně dokonale zobrazené, jenže často vypadají jako by umělec na šablonu mužského těla přimaloval ženský oděv a náznak rysů, bez vnitřního náboje. Chybí zde to, čeho se plnou měrou dostává figuře mladíka - vášeň ze stany tvůrce.

Michelangelo.jpg (89397 bytes)    michelangelo-e-sibyl.jpg (64795 bytes)
Obě dvě ukázky jsou detaily výzdoby Sixtínské kaple - odpočívající mladík a Sibyla.

 


 

pieta.jpg (27583 bytes)

 

Nesmíme být k Michelangelovi nespravedliví, opravdové ženství v meznípieta2.jpg (15094 bytes) formě bolestného mateřského citu dokázal vyjádřit ve svých sochách - pietách. Tvář madony oplakávající syna, ať už jen naznačená nebo dokonale něžná, vytesaná do posledního detailu, je vždy pravdivá a nenalézáme zde žádný maskulinní náznak.

Proč tomu tak je, můžeme spekulovat: Socha znamenala pro Michelangela víc než malba, byla pro něj vrcholem tvorby, dokonalost sama, nemohl by takovou bytost, jakou je matka znesvětit svými erotickými tužbami a hříšnými láskami. Matka pro něj byla skutečné a nedotknutelné ženství.

 

 

Až přehnaná něžnost a ženskost mramorové tváře p.Marie vynikne i v kontrastu s kresbou Kleopatry  a Ledy.

cleopatraMichel.jpg (18017 bytes)     ledamichel.jpg (13145 bytes)

 




                     Zpět         


text, webdesign

 JITA_Splitkova

 

lidetitul2.jpg (46205 bytes)

 

TOPlist